Upřímné zděšení kamarádky: cože to dělám s tím česnekem?
Jo, někdy stačí dělat něco podle sebe, jak to třeba znáte z domova. Jsou to možná generační záležitosti nebo tak.
Vařili jsme spolu v jednom projektu, měl jsem na starost česnek. Tak jsem začal stroužky třít a když mě spatřila, byla z toho vedle. Nůž se mi tehdy v ruce ještě docela dobře kmital, ale ona prohlásila, že jsem nemožnej, vyhnala mě od práce a vyndala třítko na česnek se slovy: Já to udělám! Na vteřinu jsem si připadal jako exemplář do humanitního muzea se starými zvyky a obyčeji. Žádná psychická újma, jenom mi ulehčila práci. Historku jsem zasunul ve vědomí kamsi hodně pryč mimo dosah, nebyla významná. Jenže včera jsem viděl v televizi Zdeňka Pohlreicha, kterak s česnekem pracujeme po svém. Nůž, stroužek a hbitá ruka. Vzpomněl jsem si na tu bezvýznamnou věc a velký údiv kamarádky, že třít česnek nožem je něco, co naposledy spatřila její prababička a v jejich rodině tuhle ruční práci nahradil nástroj, který se stal normou pro přípravu třeného česneku. A dostal jsem chuť na topinku. Takže dneska žádný recept. Topinka na grilovací pánvi s jemným dotekem oleje, solená již na pánvi, to snad ani nepotřebuje. A pak došlo na tření česneku. Ruka už není tak hbitá, snad ji jednou rozcvičím (a terapeutka mi dává šanci), ale výsledek chutnal.
Žádné komentáře:
Okomentovat